Kdo je klinický psycholog

Řečí našeho zdravotnického systému se klinický psycholog  zabývá  duševním zdravím a duševními nemocemi, psychickými obtížemi a fyzickými nemocemi vzniklými v důsledku nerovnováhy tělesné a duševní.

Zabývá se tedy:

• • Psychickými  obtížemi např. depresemi, úzkostnými stavy, poruchami spánku atd.

• • Somatickými obtížemi souvisejícími s psychickou nerovnováhou v těle. Např. v důsledku stresových situací se mohou objevovat tělesné obtíže jako trávicí obtíže, bušení srdce, dušnost atd. Lékař po provedení vyšetření a zjištění, že tělesně je člověk zdráv, doporučí psychoterapii. Psychoterapie je ovšem vhodná i v případě, že je nemoc nebo orgánová dysfunkce viditelná. Každé onemocnění je totiž důsledkem nerovnováhy a ukládání napětí v těle.

• • Psychickými obtížemi souvisejícími se somatickými nemocemi a jejich omezeními v životě. Některým lidem se po úraze nebo prodělané nemoci změní život anebo náhled na dosavadní život a potřebují tyto zážitky zpracovat, porozumět jim a integrovat je.

• • Registrovaný klinický psycholog má oprávnění k výkonu samostatné činnosti udělené ministerstvem zdravotnictví na základě splnění určitých požadavků na vzdělání:

1. 1. 1. Absolvování vysoké školy – jedná se o obor psychologie na katedře psychologie některé z filosofických fakult našich univerzit (Karlova, Palackého,  Masarykova…)Obor se studuje na filosofické fakultě. Klinický psycholog je pracovníkem ve zdravotnictví, ale není lékař a nemůže vám předepsat léky. Absolvoval zkoušky z anatomie, fyziologie, neuropsychologie, neurologie apod., takže rozumí fungování lidského těla a propojení psychiky a těla.
      2. Atestace z klinické psychologie – zkouška před komisí odborníků z oboru klinická psychologie. Psycholog ji může absolvovat po určité době několika let strávených v praxi. Pracoviště jsou stanovena odbornou společností a jejich kvalita je garantována státem. Zpravidla to bývají akreditovaná oddělení psychiatrie v psychiatrických či jiných nemocnicích. Zkouška se skládá z dílčích oborů klinické psychologie jako např.: diagnostika, psychopatologie, první pomoc apod.
      3. Psychoterapeutický výcvik – psycholog si vybere psychoterapeutickou metodu, která je mu blízká a v té absolvuje sebezkušenostní, zpravidla několikaletý výcvik. Tudíž potom ví, jak se jeho klient cítí a co při společné práci prožívá. Během výcviku nahlédne na vlastní historii a prožívání a porozumí svým emocím a integritě své osobnosti.
      4. Funkční specializace – zkouška z psychoterapie před komisí odborníků z oboru psychoterapie. Zkouška se skládá po dosažení atestace z klinické psychologie, absolvování psychoterapeutického výcviku a psychoterapeutické praxe pod supervizí.
      5. I během své další psychoterapeutické práce má psycholog možnost využívat supervizi – konzultace své práce s odborníkem, který má oprávnění poskytovat supervizi. Zároveň se dále vzdělává, navštěvuje odborné konference, semináře a přednášky.

Psycholog není lékař a nemůže vám předepsat léky. Na rozdíl od lékaře používání psychologickou diagnostiku, známou v povědomí veřejnosti jako „psychotesty“.

Nástroji práce klinického psychologa je psychodiagnostika a psychoterapie.

Já osobně psychodiagnostické metody nepoužívám.

Mým nástrojem je psychoterapie. Dílčími nástroji rozhovor, pozorování, empatie, naslouchání, zpětná vazba. Často pracuji terapeutickou metodou Cesta.  Věřím, že každý člověk má klíček k úzdravě sám v sobě a mým úkolem je pomoct klientovi dojít k sebeúzdravě.

Psycholog žije svůj život stejně jako vy.

Má svou osobní historii a své vlastní příběhy – stejně jako vy.

Stejně jako vy překovává v životě překážky a prochází krizemi.

Není to expert na životy druhých lidí.

Nehodnotí ani vás ani váš život.

Nevidí do vás.

Má vzdělání, intuici, emoční inteligenci a cvik v metodách, které vás zavedou k sebepoznání a nahlédnutí do příčin situací a prožívání, kterým  chcete porozumět a které chcete změnit.

• Mgr. Veronika Chytilová